Pak přišel... můj synek Boubacar. Vše bylo jinak. Koukali jsme na sebe a mě došla slova...

Jaké bylo první setkání se svým adoptivním chlapcem?

V letadle mi běžel hlavou scénář, jaké asi bude setkání po 8 letech adopce. Když jsem si Boubacara adoptovala, měl 4 roky. Malej černoušek mě tehdy úplně uchvátil. Dnes už je mu 12 let. Přijeli jsme do Doubréky společně s Petrou z Wontanary, novinářem Milanem a Oumarem, koordinátorem v Guineji. Na malém dvorku nás první zaměřila babička s výkřiky: „madam merci, merci“. Po krátkém přivítání na moji otázku, kde synek je, řekla, že běhá někde s dětmi, nemohli se nás dočkat. Ano, měli jsme zpoždění, něco se nám stalo s autem, návštěva servisu, rychlá výměna oleje na počkání :) a pak ty šílené kolony v hlavním městě Conakry, tím se prokousat do nedaleké Dubréky je fakt unikát. Pak přišel... můj synek Boubacar. Vše bylo jinak. Koukali jsme na sebe a mě došla slova. Klopil oči, styděl se. Položila jsem mu ruce na ramena, pohladila a se slzami v očích mu řekla... „Ahoj, jsem Iveta, tolik jsem toužila tě vidět a až letos se mi to podařilo, po 8 letech“. Dala jsem mu dárky, co jsem dovezla, fotbalové dresy a míč, pastelky, fixy, Haribo medvídky, sprcháč, nožík, kšiltovku a hlavně pumpu na balony. Seděli jsme a povídali, chtěla jsem vidět učebnice a sešity. Proběhlo focení s jeho rodinou. Přišel děda a zavelel, že se za mě všichni pomodlí, aby mě uchránili nebezpečí. Než jsem odletěla do Guineje, tak mi můj kamarád dal 100 euro se slovy: „kup něco malýmu". Po domluvě s Laminem, koordinátorem v Dubréce, jsme se dohodli, že synkovi koupím kolo. Napřed jsem chtěla vědět, zda je kluk zdravý a zda nepotřebuje zaplatit lékaře. Bylo vše ok, kolo vyhrálo.

Lišily se představy od reality?

Ano, velmi. Jedete do neznámé země s tím, že to nebude jako u nás, ale takový rozdíl. Možná je to tím, že jsem nikdy v žádné zemi nežila ten klasický život domorodců.

Jestli ano, tak v čem?

Už na letišti, když jsme vylezli, tak nás ovanul vzduch plný smogu a doutnajících smetišť. Odpadky jsou naprosto všude. Doprava - šílená, totální chaos, neřízený.  Silnice plné výmolů, děr, pokud nemůžete projet dvěma proudy, uděláte si třetí či vjedete na "chodník", mezi těmi auty se prohání motorky a skútry. Neustálé troubení. Do toho se v kolonách pohybují děti a ženy s tácy na hlavě plné melounů, banánů, vody, baget, kapesníčků, oplatků, nabízí vlastně vše, co se dá. Myslím, že velká většina lidí se zde živí prodejem a taxikařením. Ve 2000 000 Conakry jsem neviděla žádné "MHD", nic, co máme u nás. Život je na ulici, pere se tu, vaří, kouká na televizi, šije, prodává, opravuje, vyrábí nábytek, mezitím potkáte přivázaného koně s ovcí u staré vany. Pak míjíte velkou univerzitu a naproti ní je velké smetiště. Otevřené vodní kanály, kde by měla téct voda po dešti, ale ty jsou plné odpadků, jak jinak.

Nejsilnější zážitek?

Samozřejmě loučení s Boubacarem. Při jeho druhé návštěvě jsem mu dovezla to kolo a po chvíli jsme už museli jet. Objala jsem ho a on mě. Pomocí překladu jsem mu řekla, že už se asi nikdy neuvidíme, odlétám zpět do Evropy, ať se pilně učí, aby mohl získat dobrou práci a vše tak jednou vrátit své babičce, která jej má v péči. Slzy mi tekly, to jsem prostě já. Dalším silným zážitkem bylo lámání perníku ve škole v Kindii. Vytáhnete perník z batohu, který je nakrájený podobně jak toustový chléb. Madina, koordinátorka v Kindii - Menyi, jej ještě nalámala na více kousků, aby vyšlo na co nejvíce natažených rukou.